Ranní ptáče

Letní povídka pro Víkend MF DNES Šlapu ránem do prudkého kopce a hlasitě funím. Několikrát zastavuji, abych se vydýchal, stírám pot z čela a nadávám si. Kolikrát už jsem si sliboval, že začnu pravidelně běhat, abych získal fyzičku, ale pravidelně vždy končím při druhém tréninku. Pak buď mě něco rozbolí, nebo do toho něco neodkladného vleze a třetí den už na sport raději zapomenu, chybí mi vůle. Závistivě pozoruji svého psa, jak bez problému přeskakuje kameny a neustále otáčí nechápavě hlavu, nad mou nemohoucností. Určitě se diví, jak tenhle tvor, co nevyleze ani jeden kopec bez zadýchání, může být jeho pán. Přitom ještě špatně vidí, špatně slyší, vůbec nic nevyčuchá a už vůbec nic nedohoní.

Zavolám ho jménem a Andy, dvouletý štýrský brakýř, radostně přibíhá, podrbám ho za ušima a společně vyrážíme vstříc vrcholu. V kamenité stráni bez povšimnutí míjíme ostrůvky právě rozkvétajících náprstníků, kolem kterých už brázdí vzduch velké množství hmyzu. Je to sice nádhera, ale pro mě je to už zevšednělý obraz, asi něco jako pro Pražáka Hradčany. Sleduji jen svůj cíl a koukám pod nohy, abych špatně nešlápl. Už nám chybí jen posledních sto metrů a budeme na štěrkové horizontální cestě, po které, kdybych šel už odspoda, mohl jsem si ušetřit tenhle příkrý výstup. Jenomže to bych zase musel ujít nejméně o tři kilometry více a na to jsem až příliš líný. Každopádně teď už jsem nahoře a je mi skvěle. Slastně unaven usedám pod mladý habr, opřel jsem se o jeho hladký, šedý kmen a pes mi okamžitě strká hlavu do klína. Nebráním mu, automaticky ho začínám hladit po hřbetě a on slastně přivírá oči. Zakláním hlavu a nechávám na svou tvář dopadat ještě chladné paprsky ranního slunce. Dnes zase počasí slibuje pořádný pařák, nebe je jako vymetené, bez jediného mráčku. Nesnáším tyhle parné dny, to nejraději zalezu do chladné kanceláře a nevytáhnu paty, ale letní rána a večery mám rád. Je mi krásně, vánek šumí do korun habrů a do toho se mísí zpěv lesního ptactva. Na nic nemyslím a jen se nechávám unášet tou přírodní filharmonií. Jen občas nějaká krvechtivá bzikavka si ke mně přilétá na snídani. Ale nepochodí, postřeh mám dobrý a pro většinu z nich to byla i jejich snídaně poslední. V dálce se ozve zvláštní šumění, které sem, do toho klidného jitra vůbec nezapadá a přesto stále sílí. Procitám a v tom okamžiku se kolem mě prořítí skupina pěti cyklistů. Nerozpoznávám jejich obličeje, protože každý má přilbu a černé brýle. Jedou hezky zostra a málem mně přejeli nohy, ale nikdo ani kývnutím nepozdraví. Za nimi se zvedl hustý oblak prachu. ,,Kreténi.“ Ulevím si a znovu se snažím zaposlouchat do ranního koncertu. Ale nejde to, ještě stále slyším vzdalující se cyklisty a do toho se ozve varovný křik sýkor. Zaslechnu pár dutých úderů a zoufalý křik koňader ještě nabírá na intenzitě. ,,Co se to zase děje. Možná mezi mladými zaúřadoval krahujec.“ Napadá mě a nadobro se vzdávám naděje, že bych si ještě dnes navodil ten krásný pocit souznění s přírodou. Poplácám psa a uvážu ho na vodítko, vstávám a jdeme se podívat po důvodu toho povyku. Křik se ztrácí někde v nitru lesa. Kráčím opatrně po cestě a pozorně se dívám kolem sebe. Nic zvláštního nenacházím, ale můj zrak se najednou zastavil na ptačí budce, kterou jsem tam před dvěma léty vlastnoručně pověsil. Budka vyrobená z coulových, hoblovaných prken má čerstvě rozštípaný vletový otvor. Se zájmem popojdu blíže, tady určitě je to místo, odkud vycházel ten zoufalý ptačí křik. I Andy najednou zpozorněl, natáhl vodítko a naklonil legračně hlavu na stranu. Sledoval něco malého v trávě před sebou. Podívám se tím směrem a nacházím v trávě živé, ještě ne zcela opeřené, mládě sýkory. ,,Kuna.“ Je první, co mě napadá. ,,Vyloupila hnízdo, potvora.“ Prohlížím si budku, ale něco mi stále vrtá hlavou. Jak mohla takhle rozkousat ten vletový otvor, nejsou tam žádné stopy po jejích zubech, spíše jako-by dřevo někdo rozštípal dlátem. No kuna je hbitá, vynalézavá a silná, ale že by tohle dokázala? Nevím, nevím. Pak obracím pozornost k mláděti, bázlivě přitisknutému k zemi. Rozmýšlím co dělat, mám ho vzít, vrátit do budky a riskovat tím, že se kuna vrátí a sebere i tohle, asi poslední mládě. Nerozhodně přešlapuji na místě a usilovně hledám nejschůdnější cestu, jak zachránit její život. Najednou se mi nad hlavou mihnou dva malé stíny, přistály poblíž budky a znovu se dali do naříkavého volání. Ustoupím do krytu lesa a pozoruji co se bude dál dít. ,,Najdou rodiče svého vypadlého potomka? A jestli ano, tak kdybych ho teď před nimi sebral a odnesl ho někam do úkrytu, určitě by mně sledovali a možná by se o něj i nadále staraly. Je to sice malá pravděpodobnost, ale alespoň nějaký pokus o záchranu musím podniknout. Tady na zemi přijde o život zcela jistě. Nebo ho sebrat a doma dokrmit, to by také byla jedna z možností, ale přesto, že mám už několik zkušeností s odchovem mláďat, do tak malého ptáčete se mi moc nechce. Stále si nejsem jistý, co je správné. Stojím mlčky a bez hnutí za silným dubem a v krytu jeho větví vyčkávám a pozoruji přitom okolní stromy na kterých poletují lamentující rodiče, jestli se náhodou někde neukáže přibližující se kuna. Ale sýkory se pomalu zklidnily a zvědavě nakukují do budky. Evidentně je prázdná, protože ihned zase odskakují a poletují kolem. Do dějiště vstupuje náhlým příletem strakapoud. A najednou se mi naskytuje ke shlédnutí drama, které si nemůžete zaplatit v žádném divadle. V kině ani v televizi jej nehledejte, je to divadlo pro vyvolené, pro ty kteří se umějí dívat. Platí se za něj trpělivostí a samotou. Strakapoud si sedá vysoko nad moji hlavu, někam do koruny lesního velikána a jen co dosedl, spustily opět sýkory hlasitý poplach. Sám sebe se ptám, co má tohle znamenat, copak tenhle hmyzožravý pták představuje pro sýkory nějaké nebezpečí? Ale odpověď se mi naskytla hned vzápětí. Strakapoud se snesl člunkovým letem k budce, sedl si přímo do otvoru a několika údery zobáku odštípl další kus budky. ,,Jedeš!“ Dralo se mi samovolně z úst v obavě o poslední mládě, ale na poslední chvíli jsem výkřik zadržel. Nemám právo zasahovat do přirozených koloběhů života, můžu být rád, že se mohu alespoň dívat. I Andy netrpělivě zakňučel, poznal moje rozrušení, ale v bolestném křiku rodičů, jimž berou jejich ratolesti, to nikdo z nich nepostřehl. Kdo ví po kolikáté už se sem ten lupič dětí vrací. Držím palce bránící se dvojici, před nezvaným hostem. Ale ani jeho nezatracuji, chápu jeho snahu o získání kvalitní potravy. Strakapoud nakukoval do budky několikrát za sebou a nevěřícně okukoval rychlými pohyby i celou budku. Šel na jisto, věděl, že tam někde musí být ještě jedna oběť a ta je teď pryč. Popolétl na nejbližší větev a znovu se vrátil do budky. Strčil hlavu a pak i část těla dovnitř, vytáhl kus hnízda ven a odhodil ho na zem. To zopakoval ještě dvakrát, až celý obsah budky vytahal. Sýkory nalétávaly zezadu na vetřelce a míjeli ho vždy jen o několik milimetrů, ale do přímého boje se s ním nepouštěli. Ono se ani nelze divit, protože proti takové zbrani jako je strakapoudův zobák, by stejně neměli žádnou šanci na úspěch. Když si jen člověk vzpomene, jaké díry dokáže vytesat do dřeva, tak ani nemůže od těch malých tvorečků chtít, aby se mu postavily. Bylo mě jich opravdu líto. Tolik snažení s výchovou mláďat a shánění potravy a vše teď vyšlo vniveč. Strakapoud už nedoloval v budce, přelétával z větve na větev, ale pořád s nadávajícími sýkorami v závěsu. Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédl a určil jeho druh. Byl to nepochybně samec strakapouda velkého. Poznal jsem to podle tmavé kresby na jeho hlavě a úzkého, červeného pruhu na temeni a zrzavého zbarvení kolem řiti. Vzdaloval se od budky a už to vypadalo, že odletí s nepořízenou, jenže právě v tom nejnevhodnějším okamžiku se mládě, které doposud nehybně leželo přikrčené u trsu trávy, nepatrně pohnulo. Strakapoud to zaznamenal a okamžitě, bez zaváhání se snesl k zemi za svou kořistí. Přistál přímo na hřbetě nebohého ptáčete a jediným úderem do zátylku ukončil jeho krátký život. Rychlý pohyb vzbudil pozornost nudícího se psa a vzrušeně vyštěkl. Strakapoud se přikrčil a čekal co bude následovat. Já ho samozřejmě tiše okřikl, ale i to stačilo, aby ostražitý pták uletěl. Kořist nechal na místě, kde skonala. ,,Co teď?“ Rozhodl jsem se ještě vyčkat, než se strakapoud vrátí, byl jsem přesvědčen, že tady to mrtvé ptáče nenechá. Mezitím jsem o celém incidentu přemýšlel. Nikdy by mě nenapadlo, že strakapoud vybírá hnízda drobných ptáků. Věděl jsem o havranovitých, strace, vráně, sojce, dál o ťuhýcích a kosech, ale ještě nikdy jsem neslyšel o strakapoudech. Nevím proč mě to tak strašně udivilo, možná proto, že už od školky jsem o něm slyšel jen jako o doktorovi lesa a o jeho užitečnosti, o tom že jeho nejmilejší potravou jsou larvy kůrovců, no a teď tohle. Možná to byl právě jen tenhle jeden, vyjímka potvrzující pravidlo, třeba se naučil tento způsob lovu a ostatní strakapoudi to nedělají. Kdo ví. Až přijdu domů, musím se hned podívat do nějakých atlasů, jestli o tom něco píší. Čekal jsem snad ještě deset minut, ale strakapoud, už se neukázal. I sýkorčí rodiče už se smířili se situací, zmlkli a ztratili se i se svou bolestí v lesním porostu. Andy už byl nervózní, nic se nedělo a bylo to na jeho temperament už příliš dlouhé. Odepnul jsem mu karabinku a mávl rukou. ,,Volno, běž.“ Čekal jsem, že vyrazí jak neřízená střela, ale on jen popoběhl a opatrně se přibližoval k místu tragédie. S velkým odstupem oběhl mrtvolku ptáčete a zastavil asi půl metru o ní. Se skloněnou hlavou a nataženým krkem nasával pach krve. Když zjistil, že se nic neděje, došel až k ní a celou důkladně očuchal. Pak se oklepal a odklusal udělat svoji značku na nedaleký pařez, dál ho nezajímala. I já jsem došel k mrtvému ptáčeti a chvilku nad ním postál. Nesebral jsem ho, abych ho někam zahrabal, ale nechal jsem ho ležet, tam kde bylo. Možná se ještě strakapoud vrátí a když už si ho ulovil, tak ať si ho také zužitkuje a jestli ne, je ještě spousta jiných, stejně hladových čekatelů. Počínaje právě neprávem obviněnou kunou a konče hrobaříky, oranžovo-černě páskovanými brouky, kteří zahrabávají malé zdechliny do země a připravují tak potravu pro své potomstvo. Hmyz poletuje v paprscích slunce, ptáci dál pějí svoje ódy na život, vánek rozkmitává klasy trav a kromě vychládající mrtvolky ležící u mých nohou, už nic nenasvědčuje tomu, že se tady odehrála rodinná tragédie. Kolik takových tragédii se kolem nás dnes a denně odehraje ve skrytu, bez našeho povšimnutí. Každému z vás, bych přál, aby se naučil dívat se kolem sebe a vnímat tu, někdy i krutou krásu. Tu možnost máme všichni, zajímavé chvilky lze najít téměř všude. Doma, v parku, na louce, či v lese. Sledovat pavouka, jak obaluje svoji kořist do pevného vlákna, mravence, kteří napadli housenku, žábu jak chytila mouchu, či užovku při lovu malého kapříka, věřím, že by vás to určitě zaujalo. Možná by si potom každý z nás uvědomil, že tohle naše výsostné postavení, tenhle dar od boha, že jsme se vymanili z potravního koloběhu ,,žrát a být sežrán“ nám dalo možnost nezúčastněně sledovat tenhle úžasný každodenní boj o přežití.