Léto s liškou

Letní povídka pro Víkend MF DNES Před lesnickou poradou na mě kývl kolega Jakl ,,hele, po poradě mi neuteč, něco pro tebe mám.“ ,,A co?“ Zeptal jsem se překvapeně. Po půlminutovém kuřáckém kašli zasípal ,,pak ti povím.“ Otřel si slzy, které mu tou námahou zalily oči a následovala další salva kuřáckého kašle. Začala porada. Nevnímal jsem její průběh a hlavou se mi honili myšlenky, co jen mi může ten starý protiva Jakl chtít. Nikdy jsme se spolu moc nestýkali, jediné společné, nám byla láska k lesu a lesnická uniforma. On byl nejméně o čtvrt století starší a nebyl v mladém kolektivu právě oblíben. Choval se vždy nadřazeně a sobecky. Nikdy nechodil na společné akce a téměř nepil alkohol.

Nedočkavě jsem šilhal po nástěnných hodinách a sledoval množství lejster na fořtově stole. Konečně odložil stranou i poslední list a po krátké diskusi ukončil výrobní poradu. Okamžitě jsem vstal a jal se obcházet stůl a chtěl se Jakla zeptat, co tedy chtěl, ale on, jak uvolněná pružina, vyskočil ze židle a jako první, odcházel ven na cigaretu. Opět zakašlal a mávl rukou, ať jdu za ním. Vyšli jme před budovu a já musel chvilku počkat, než si třesoucí se rukou zapálil. Vdechl labužnicky kouř a pomalu došel ke svému autu, odemkl a ze sedadla spolujezdce vytáhl starou, koženou lesnickou brašnu a podal mě jí. ,,Podívej se dovnitř.“ Nechápavě jsem se na něj pohlédl a on pokýval, abych ji otevřel. Nakoukl jsem a vyvalil oči. V jejím rohu se krčila malá šedočerná, modrooká kulička. ,,Lišče?“ Řekl jsem udiveně. ,,Jo, ale neříkej, že ho nechceš, to bys mně nasral, když už ho sem vláčím.“ ,,Odkud ho máte?“ Ptám se se zájmem. ,,Ale včera při pochůzce mi utekla Borka a našel jsem ji až za hodinu u nor V pískovně. Už je měla všechny vytahaný, bylo jich pět, ale jen tohle jedno přežilo.“ ,,No jo, ale co já s ním? Čím ho budu krmit?“ A dalších x problémů mě proběhlo hlavou. ,,Je mi to líto, ale já si ho nemůžu vzít, vždyť víte, že mám doma psa. To by nedopadlo dobře.“ Řekl jsem nerozhodně. Což o to, lišče by mě nevadilo, ale ty starosti kolem, to není morče, abych ho šoupl do bedničky a tu a tam mu hodil starý chleba. ,,No, jak chceš, hold ho nechám Borce, ona ho pošle za sourozencema.“ Podrbal jsem se ve vlasech a přemýšlel. Sakra proč to hodil na mě, teď abych já rozhodl, jestli mu dám šanci žít a nebo ho nechám umřít. Co jiného jsem mohl říct. ,,Ale no tak jo, tak já si ho teda vezmu, alespoň malýmu udělám radost.“ Neodpověděl, jen pokýval hlavou, zapráskl dveře od auta a zase lovil v krabičce novou cigaretu. Sotva jsem doma otevřel vrátka, už se ke mně po chodníku, jako každý den, hnala Agina. Krásná fena Amerického stafordšírského teriéra, tedy plemene, o kterém média šíří jen ty nejhorší zprávy. Přitom to je pes jako každý jiný, možná bych řekl, že je i trochu rozumnější a víc vázaný na svého pána a jeho rodinu, než jiné lovecké rasy. Začalo její každodenní vítání, ocasem švihala jak turek šavlí a když mě trefila přes lýtko docela to zabolelo. Ale dnes se její vítací rituál zkrátil, okamžitě ji totiž začala zajímat stará brašna se svým obsahem. Uklidňoval jsem ji ,,to víš, že ti to taky ukážu, ale nejdřív to musí vidět panička s Davídkem, to se holka nedá nic dělat.“ Podle tónu hlasu pochopila a přestala na brašnu dorážet, jen neustále se zvedlým čenichem nasávala pach nepřítele. Bůh ví, kde se bere ve psech ta jejich obrovská nenávist k liškám. Vždy obdivuji odvahu jezevčíků a teriérů, kteří lezou pod zem, do stísněné nory aniž by předem věděli, kam je ten tunel zavede.Neohroženě se postaví lišce v jejím doupěti a nedají pokoj, dokud ji nevyženou. Nikdo je to nemusel učit, je to prostě jejich přirozenost. ,,Miláčku, podívej, něco sem ti přines.“ Volal jsem místo pozdravu a vytáhl jsem z brašny vystrašené lišče. ,,Jé, ta je krásná, no ta je nádherná, vypadá jako plyšová, co?“ Rozplývala se. ,,No, ale počkej, kam ji chceš dát? Určitě má i blechy, co? Doma ji nechci, stačí, že tady dělá bordel malej. Dej si ji někam do králíkárny, nebo někam, co já vím. Je nádherná, ale venku.“ Řekla takovým tónem, že nemělo cenu ani oponovat. ,,To ne, to jí nemůžu udělat, taková potupa, liška v králíkárně. To ne! Malej spí?“ Zkusil jsem to z jiné stránky. ,,Jo, ale stejně mu ji ještě neukazuj, až když přežije prvních pár dnů. Kdyby náhodou pošla, jak to potom malýmu vysvětlíš? Co?“ Znělo to rozumě, to jsem musel uznat i když přijdu o to, na co jsem se nejvíce těšil, na Davídkovu reakci. V hlavě mi to šrotovalo, kam ji jenom dám a pak mi to najednou seplo. Agina má falešnou březost, zkusím je skamarádit a jestli se to povede, bylo by i po starosti, čím ji budeme krmit. Ale jak to udělat, aby přijala mládě svého odvěkého nepřítele? Přemýšlel jsem, čím bych ji potřel, abych překryl její pach, ale pak jsem rozhodl to risknout bez veškerého maskování. ,,Agino.“ Zavolal jsem a už jsem slyšel, jak cvakají její tlapky po dlažbě. Předsedla přede mnou a podívala se na mně. Měla poťouchlý výraz a jako by mi chtěla říci ,,co blbneš vole, já přece už dávno všechno vím.“ Pohladil jsem ji po mohutné hlavě, sedl si na bobek a dal ji ruku pořádně očuchat.V druhé ruce jsem k tělu tiskl vetřelce. Agina se samozřejmě nenechala ošálit, čuchla k ruce a hned obrátila hlavu po lišce. Jejich pohledy se střetly a lišče se ještě víc přikrčilo, ale v očích, ani v chování feny nebyl ani náznak nepřátelství. ,,Fuj je to.“ Opakoval jsem několikrát a dával pozor, aby po ní znenadání nechňapla. Natahovala zvědavě krk a já ji nechal přičuchnout až k samotné lišce. Zavrtěla ocasem a slabounce zakňučela. Nevěděl jsem, je-li to je mateřský pud a nebo snad lovecká vášeň. Opatrně jsem přisunul lišče blíže k feně. Opět zakňučela a olízla mu ucho. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to půjde tak lehce. Pochválil jsem ji a nastrčil jí lišče na milost a nemilost, teď se všechno rozhodne. Opět zakňučela a několikrát lišče olízla. ,,Máme vyhráno.“ ,,Ty seš tak šikovná holka, Aginko.“ Pochválila ji dojatým hlasem Zdenka. Odnesl jsem lišče do boudy a v ten moment už tam byla i fena. Celá se radostí tetelila a donekonečna adoptivní štěně olizovala. Netrvalo dlouho a fena si čumákem dostrkala lišče ke struku. ,,Zdeni, pojď se honem podívat, ono pije.“ Stáli jsme společně nad nimi, až dokud nás nevyrušil dětský hlásek. ,,Mami.“ Denně jsem lišče kontroloval jak prospívá a pokaždé jsem je bral do ruky, aby si na to zvykalo. Nejdříve se vždy, když jsem otevřel střechu namačklo do kouta a vystrašeně prskalo, ale po týdenním tréninku už neprotestovalo. Rostlo jako z vody, a jak by také ne, když se nemuselo rvát se sourozenci o ten nejlepší zdroj a měla pro sebe všech šest, mlékem nalitých struků. Po několika dnech, se na lišče přijel podívat můj kolega Honza a s ním i jeho křepelák Cir. Ten už se těšil, jak si pohrají s Aginou a radostně vrtěl pahýlem ocasu. Jenže dnes mu neběžela naproti, jak to? Nasadil klus, oběhl celou zahradu, udělal několik svých značek a rovnou si to namířil k její boudě. To však neměl dělat, místo hravé fenky se z boudy vyvalila rozběsněná matka, hájící své mládě. V ten moment se ozval krátký ryk bojujících psů a překvapený Cir ležel na zádech a marně se snažil vyprostit se z jejího sevření. Agina to myslela naprosto vážně a nebylo snadné ji od Cira odtrhnout. A chudák Honza, místo aby se potěšil pohledem na lišče, musel k veterináři, protože Cir si nestoupal na přední běh. Nebylo to nakonec nic vážného, jen pohmožděný loketní kloub. Po deseti dnech vylezlo lišče samo z boudy a teprve tehdy jsem ji ukázal svému čtyřletému synkovy. Byl nadšen, ale jen do té doby než jsem mu vysvětlil, že mládě není na hraní a může ho jen hladit. Alespoň jsme mu dovolili, aby štěněti vymyslel jméno. ,,Bude se jmenovat Vuk.“ Odpověděl bez zaváhání, znal to jméno z oblíbené pohádky o malém lišákovi. ,,Ale to je holka, musíš jí dát holčičí jméno.“ Opravila ho manželka. ,,Hm, tak se bude jmenovat Bukvice.“ Museli jsme se s manželkou usmát nad tou originální volbou, ale budiž, bude to Bukvice. Po několika dnech, co vycházela pravidelně z boudy, jsem se rozhodl, že zkusím dávat Bukvici granule pro psy, jako příkrm. Ona totiž vždy napjatě sledovala Aginu při krmení a poté, co odešla, přikradla se k misce a celou ji olízala. Také se pokouší olizováním pysků přimět fenu, aby ji natrávenou potravu vyvrhla, ale to ona, přesto, že už odchovala dva vrhy štěňat, neumí. Tahle vlastnost divokých šelem, psům asi vymizela dlouhou domestikací. Nasypal jsem tedy do malé misky rozdrcené granule a když nastal čas krmení, postavil jsem ji k misce feny. Agina přistoupila k žrádlu a pak se Bukvice vrhla k druhé misce, ale její macecha okamžitě zareagovala. Ohrnula pysky, odhalila své tesáky a s tlumeným hrdelním vrčením, ji od misky odehnala. Pochopil jsem a začal ji granule dávat za roh boudy, kam Agina neviděla. Bukvice hltala rozdrcené granule zalité mlékem, jako by to byla její přirozená potrava. Od toho dne po ní přestala fena uklízet a tak pomalu sílící liščí zápach se vznášel kolem psí boudy. Já ani moje žena jsme to tak nevnímali, ale jakýkoliv příchozí, okamžitě poznal, že doma chováme lišku. Pečlivě jsem každý den uklízel její výměšky, ale Bukvice to viděla jinak a svůj trus i moč zanechávala na všech možných i nemožných místech. Čím víš, tím líp. Devastovala zahradu zničujícím způsobem, že ani smečka štěňat, které jsme každý rok odchovávali, nedokázala to co ona. Snad všechny květiny byli překousané a některé i vyhrabané. Já se bavil pozorováním hrající si lištičky, ale v mojí manželce, už takové pochopení a nadšení nenacházela. Začínala mít těch jejích her plné zuby a nabádala mě, abych ji nechával zavřenou v kotci, nebo abych ji někomu daroval. Možná už i samotná náhradní matka, by se svého břemene ráda zbavila, protože její uši, pysky a vůbec všechny její údy, už byli jejími hrami značně poznamenány. Odolával jsem manželčiným prosbám i smutným pohledům Aginy, když se jí na uchu houpala Bukvice. Snažila se před jejími nenechavými, jak jehly ostrými zoubky ukrýt na střeše boudy, kam zatím lištička nevyskočila a tam teď trávila nejvíce času. Ale pro mně to bylo krásné období, kdy jsem trávil čas pozorováním té úžasné šelmičky, její ladné pohyby při lovu motýlů a sarančat. Překvapilo mě její umění napodobovat to, co viděla u feny. Věřte, nebo nevěřte naučila se dokonce aportovat. Když jsem házel feně aport, dával jsem jí po každém správně vykonaném cviku piškot. Bukvice nejprve netečně přihlížela, ale pak asi zjistila co a jak má udělat a několikrát se jí povedlo donést aport dříve než pes. Samozřejmě nepředsedávala a nepředávala aport, ale tak metr ode mne ho prostě vyplivla. Když jsem to pak ukazoval nevěřícím kolegům, jen nechápavě kroutili hlavami. Jak lišče dospívalo, její vzhled už čím dál více připomínal dospělou lišku a její dobrácké, šedomodré korálky se proměnili v chladné, žlutohnědé oči šelmy. Také její chování se postupem času měnilo, už nebyla tím důvěřivým štěnětem, začala se stranit lidí a jen mně ještě tolerovala, ale pohladit se už ani ode mně nenechala. Začala být více aktivní, když se den chýlil ke svému konci a časně ráno po rozbřesku. Postupně se jí vyměnili drobné zoubky za dospělí chrup, přestala spát s fenou v boudě a vyhrabala si pod kotcem krátkou noru, ze které vycházela už jen za šera. Bylo jen otázkou času, kdy nás opustí a začne si žít svým divokým životem. Každý den jsem ji naplnil misku granulemi a nechával jí na stejném místě a každé ráno byla prázdná. Až někdy v půlce srpna jednou zůstala miska přes noc netknutá. Neubyla snad ani granulka a tak už jsem se smířil s tím, že Bukvice je pryč. Zato druhý den ráno, dala o sobě vědět a na zahradě bylo doslova boží dopuštění. Jako by napadl v polovině léta sníh. Kolem kotce a domu se všude povalovalo bílé, slepičí peří. Muselo jich být asi několik, protože tolik peří snad na jedné slepici ani není. Sotva jsem otevřel vchodové dveře, přiběhla mi naproti Agina se staženým ocasem a provinilým pohledem a jako by říkala ,, já vím, nevypadá to tak, ale já to vážně nebyla.“ Poplácal jsem ji po svalnatých plecích a povzbuzoval ji ,, kde je Bukvice? Hledej.“ Odběhla a začala hrabat pod kotcem. ,,Hodná,... tak dceruška se ti vrátila, co?“ Pochválil jsem ji a rozladěně začal uklízet rozfoukané peří. Mezitím mi Agina přinesla jednu polo oškubanou slepici, kterou vytáhla ze štosu dříví, kam si ji Bukvice uskladnila. Teď asi nastane ten největší problém. Naše hájovna sice stála až na samém konci vesnice, ale kde kdo věděl, že máme doma lišku, protože tato informace se donesla i do místní školy a ještě před koncem školního roku nás navštívily snad všechny třídy, aby si prohlédly to nezvyklé přátelství. Oloupení sousedé si jistě dají dvě a dvě dohromady a budou nás bombardovat požadavky na náhradu škody. Ale, jak se ukázalo, tahle návštěva byla její poslední, snad nám přišla jen názorně předvést, že se o ní nemusíme bát, že se o sebe dokáže postarat sama a od té doby se u nás opravdu neukázala. Jediné, jak nám dávala najevo svoji neustálou přítomnost v okolí, byly občasné lamentace sousedů i přespolních, že jim liška navštívila chov drůbeže a já musel nakonec přestat chodit do hospody, protože těch zaplacených panáků a nepříjemných narážek, už bylo příliš. Ale proč to vlastně píšu? No, to abych vám potvrdil starou pravdu, že všechno zlé, je k něčemu dobré, ale také, že to platí i naopak. Tato historka objasňuje, že když je možné, že spojí své životy, alespoň na nezbytně dlouhou dobu, lovecký pes a liška, tak se nemůžeme divit, když svoje síly spojí naprosto odlišní lidé, nebo celé skupiny lidí, když jim to pomůže přežít. Možná se dostala v ústním podání i mezi naše poslance, protože od té doby se všichni se všemi kamarádí. Ještě bych chtěl poznamenat, že tahle krátkodobá liško-psí koalice nezanechala na loveckých vlastnostech feny žádné následky.